ICQ, Miranda, Jabber aneb jsem to ale lama

ICQ je program pro komunikaci, jak jednoduché. To je fakt, s nímž jsem až donedávna šťastně a spokojeně žil, tedy do doby, kdy se ke mně donesly zvěsti o zázraku zvaném Miranda. K čemu potřebuju nějakou mirandu, ptám se. Mám svoje ICQ 5.1, který mně poskytne okno, kde číst a okno kam psát, co více si přát (doufám, že jste zaregistrovali ten shakespearovský rým)? Navíc se při vyslovení slova „miranda“ nemůžu zbavit představy flašky pomerančového džusu. ICQ zní aspoň trochu kůl.
„Ale to je strašně super,“ je mi řečeno. „Na tom můžeš mít i džaber!“
„Hmm, tak to je drsný,“ snažím se vypadat v obraze.
No, ať už je ten džaber co chce, Mirandu bych zkusit mohl. Stáhl jsem prográmek, nainstaloval, nějakým záhadným způsobem se proklikal až k prvnímu spuštění a... čelist mi spadla do klína. Vždyť je to HNUSNÝ! Okamžitě jsem to hnědé cosi, co vypadalo, jakoby se to na moje pc zatoulalo z Windows 3.11, vypnul a jal se přes navoněné, barvami hýřící ICQ nadávat hříšníkovi, který mě do této sklenice pomerančového džusu namočil.
„No jo, to si musíš stáhnout Miranda Pack.“
Aha, tak teda děkuju za včasné info. Fajn, opatřil jsem si pack a hele, ono to nevypadá tak zle. Má to záložky, nemá to reklamy... Příjemné zjištění.
A pak přišel Jabber. Nebudu se rozepisovat o tom, jak se mi ho povedlo zprovoznit (ne že bych nechtěl, ale byl to pro mě nejspíš zážitek natolik traumatizující, že ho mozek zcela vytěsnil z mysli, na tuto část si prostě zaboha nemůžu vzpomenout) a přejdu rovnou k podstatě této vychytávky; je to vlatně takové malé prd profukující skrz mou gmail.com schránku. Vím, že tam je, občas zasmrdí, ale to je tak všechno. Má to být snad klient, podobně jako ICQ? Má to být rozšíření Mirandy nebo snad Gmailu? Jaké to má výhody? A proč kvůli tomu mám teď některé kontakty v seznamu dvakrát? Vtip? Sen? Realita?
Jabber je pro mě v mlze se skrývající záhada. Nevím, co to je, nevidím v něm žádný hlubší smysl, ale nedokážu se ho zbavit. Třeba právě díky onomu tajemnu, které ho obestírá, se mě přes něj jednou pokusí zkontaktovat Elvis či princezna Diana a pak si řeknu, „Dobře, cupe! Tys to věděl.“ Anebo se nic takového nestane a já si řeknu, "Cupe, ty seš ale lama."

How I Met Your Mother

     Mám rád seriál Přátelé. Dalo by se říci, že po Červeném trpaslíkovi je to můj nejoblíbenější seriál (z těch tří, co znám) a při jeho sledování jsem strávil mnoho momentů s pusou doslova od ucha k uchu. Když jsem se pak dozvěděl o jakémsi novém počinu na poli TV sérií, který se údajně inspiruje právě Přáteli, jen jsem ohrnul nos a sám sebe se ptal, jak si někdo může dovolit pokusit se konkurovat tomuto genialitou skrz na skrz prolezlému sitkomu. Nedávno jsem při brouzdání internetem náhodou opět narazil na jméno How I Met Your Mother a začala ve mně hlodat zvědavost. Hmm, seriál o pěti kamarádech, který se jmenuje How I met your mother? Ten název mi tam pořád nějak nepasoval. Stáhnu první epizodu, říkám si. Kašlu na to, sjedu rovnou celou první řadu, za to nic nedám. Stáhl jsem první, potom druhou a už se nemůžu dočkat pondělí, kdy se odvysílá další epizoda třetí série.
     Jak jsem napsal výše, How I Met Your Mother vypráví příběh/y pěti newyorských přátel. Tedy přesněji, JEDEN z oněch pěti přátel vypráví v roce 2030 svým dětem, co se dělo před tím, než poznal jejich matku. Celý seriál sledujeme vlastně retrospektivně, přičemž Tad (vypravěč) občas přeskočí z události na událost, jindy pozastaví děj uprostřed akce a do vzniklé mezery vsune více či méně vtipnou poznámku. Na rozdíl od Přátel má tedy HIMYM jednu hlavní postavu, čímž, aspoň podle mého názoru, vzniká dojem větší komplexnosti. Ať se nám to líbí nebo ne, jednotlivé díly Přátel jsou „jen“ slepence skečů a legračních situací, kdežto HIMYM se snaží dostat na o něco vyšší level. Všechno je více propojeno jednáním charakterů, občas se náhle vysvětlí situace, která se odehrála před deseti epizodami a byla pro nás tehdy nepochopitelná atd. HIMYM není žádná „řachanda“, u níž byste, popadaje se za břicho, padali ze židle nebo bořili stěny sousedních paneláků / činžáků / domků (nehodící se škrtněte). Seriál zkrátka sází na schopnost udržet po celou dobu na divákově tváři lehký úsměv. Abych ale nebyl nespravedlivý, sem tam (spíše ve druhé sérii, ta první je přece jen trochu rozpačitější) se naskytne moment, kdy se té salvě smíchu prostě neubráníte.
     Rád bych se ještě pozastavil u zmíněné podobnosti s Přáteli, která ze seriálu přímo čiší. Počet hlavních postav se zredukoval na pět, přičemž zde máme jeden stálý pár, jeden „jednou dole jednou nahoře“ pár (to je prosím obrazně řečeno, nenarážím zde na žádné sexuální hrátky), který nám nedá nevzpomenout na Rosse a Rachel. No, a pak je tu Barney, což by byla kapitola sama pro sebe. Stejně jako v Přátelích zde máme tři hlavní lokace: klučičí byt, holčičí byt a kavárnu nahradil modernější bar. No a v neposlední řadě – některé situace jako by z oka vypadly těm z Přátel.
     Pochybuju, že se toto dílko stane legen.....wait for it.....DARY, k tomu mu chybí výraznější charaktery (Barney možná vydá za tři Chandlery, sám ale celý serál utáhnout nemůže) a navíc je tu pořád ten pocit, že „to už tady jednou bylo“. Přesto všechno se jedná o příjemnou záležitost, která rozhodně pobaví.

Vyjadřovat se správně česky není ostuda

Ač vím, že se toto téma omílá neustále dokola a moje hudrování je to poslední, co by dokázalo změnit současný trend prznění jazyka, vyjádřit se prostě musím: čeština není kus hajzlpapíru! V současné době, kdy snaha o stírání rozdílů mezi národy nabírá na síle, je jazyk to hlavní, co rozlišuje jednotlivé země. A jakkoliv můžeme opovrhovat naší malou zemičkou, čeština je podle mě jedna z nejúžasnějších řečí.
Jistě, angličtina hýbe světem, a kdo ze sebe nevypotí anglický životopis, který by měl jakous takous hlavu a patu, je prakticky „out of society“. Ovládat nejméně dva cizí jazyky je dnes nutnost. Pokud se ovšem na celou věc podíváme z formálního hlediska, vypadá například již zmíněná angličtina vedle češtiny asi jako podvyživený ratlík vedle urostlé kolie. Svoji mateřštinu mám rád, a proto, když v rádiu slyším, že budu mít tu nevídanou a mnou téměř vymodlenou možnost setkat se s novinářemi, mám chuť si urvat obě uši, abych měl po redaktorech čím hodit.
Dokážete si potom jistě představit, že brouzdání internetem je pro mě něco jako jízda se staženými kalhotami po doškové střeše. Někteří experti si dokonce na vytváření nejrůznějších patvarů a zmutovaných výrazů staví image. V takovém případě se však, čtav takové výplody a uzavřovav všechny přívody myšlenek a zdravého rozumu do mozku, mohu upřímně bavit (rozuměj, poprskám celý monitor a půlku tiskárny, která chudák schytala místo vedle něj). Pokud se ale na „nejčtenějším seriózním blogu v ČR“ dozvím, že „pasivní čtenář shlédne článek“, nezbývá mi než se zamyslet nad dnešním pojetím geniality.
Ovšem dá se říct, že zvrácenost jazyka na internetu už beru jako takovou tradici (ano, to je chyba, ale jinak by se z toho člověk musel zbláznit), přece jenom si na internet píše kdo chce co chce. Pak mi ale ve skutečně seriózním médiu (ha ha), jako je třeba televize nebo rádio, doporučí, abych zlepšil "můj životní styl tím, že se budu řídit dvěmi zásadami", a ten pocit je tu zase; krev se mi nahrne do hlavy, srdce se snaží vyskočit z hrudníku, žaludek tančí kozáčka a já mám chuť narvat přijímač do podpaží naší „udržované“ němčinářky. Dobře, to je možná moc velká krutost vůči nebohému přístroji, ono prohození oknem taky udělá svoje.
A co že jsem tímto spotem chtěl vlastně říct? No, to je vcelku jednoduché, prostě NAUČTE SE ČESKY, NEPIŠTE JAKO PRASATA! Děkuji za pozornost.

Spuštění...ehm ehm..."blogu"?

Zdravím kohokoli, kdo se právě ocitá na zbrusu novém, nikoli však originálním "blogu". Před nedávnou dobou mi hlavou probleskla myšlenka, která zněla nějak takto:
"Jak bych asi vypadal s rezavou bradkou?" Jak správně hádáte, neměla tato úvaha na založení
blogu absolutně žádný vliv a pro odůvodnění mého rozhodnutí je naprosto bezvýznamná,
až nicotná. Zato "Co takhle založit si blog?" byla myšlenka víceméně směrodatná a důležitá pro další
vývoj situace. Neprozřetelně jsem se tedy se svým nápadem svěřil spolužákovi,
načež jsem byl přes icq zahrnut bezpočtem linků na rozličné "blogovací" stránky. Jakožto příznivec Google a analfabet neschopný napsat ani řádek HTML, natožpak v nějaké jiné, mně nesmyslné zkratce, sáhl jsem po službě blogspot.com.
Nepředpokládám, že by se tento můj počin dočkal více než tří, nanejvýš čtyř spotů, ale pořád si říkám, kdo ví? Tímto bych tedy rád vstoupil do síně slávy více či méně kvalitních blogů a jako opomíjený pobuda se budu krčit ve stinném rohu, abych nakonec vyrazil do boje
v plné zbroji, schopen přemoci ty největší z největších, ty nejuznávanější bloggery na poli českého
pisálkovství! Je krásné nechat se unést na vlnách snění. 

P.S.: Blog byl spuštěn 9. října ve večerních hodinách. Ano, skutečně, z tohoto dvouřádkového PSka
se dozvíte více informací, než z celého předchozího spotu.